|
Autismus (z řec. αυτός autos, sám) je tzv.
vývojové duševní postižení projevující se abnormální sociální interakcí, stálými
opakujícími se vzorci chování a narušenými komunikačními schopnostmi, které se objevují
před třetím rokem věku.
Příčina autismu je neznámá, proto jeho určení bývá nepřesné (u dospělých v podstatě
nemožné), zdlouhavé a drahé. Britští vědci objevili nedávno novou metodu zjištění
autismu, a to pomocí magnetické resonance mozku, díky které lze vidět lehké změny
mozku lidí s autismem (jisté části mozku jsou u "postižených" lidí větší
a silnější, jiné naopak slabší), je to mnohem rychlejší a také levnější metoda,
díky níž lze tuto poruchu zjistit i u dospělých lidí. Hypotézy se pohybují od dědičných
vloh ke vlivům prostředí, které však nebyly prokázány. Odborníci se domnívají, že
jde o skupinu rozdílných chorob, které se pouze projevují podobně. Proto vůbec není
jisté, že tato porucha je vůbec existující porucha, nebo označení běžné dětské nekomunikativnosti
a vzdoru.
Pomocí terapie lze u některých autistických dětí zlepšit jejich sociální schopnosti
do té míry, že se mohou plně účastnit běžné školní docházky, (Není však jisté zda
to je výsledek terapie či samotného dětského vývoje, jelikož specifická příčina
a léčba zatím není známa).
Příznaky
Schopnosti a chování různých
autistických jedinců se navzájem velmi liší a různí lékaři často mohou dospět k
různým diagnózám. Smyslové vnímání autistů je oproti ostatním lidem odlišné a na
určité podněty proto mohou reagovat jinak. Ve stupni postižení smyslového vnímání
jsou velké rozdíly.
Sociální vývoj
Zdravé děti jsou od časného věku společenské bytosti – navazují
oční kontakt, otáčejí se ke zdroji zvuků, uchopují prst a usmívají
se. Už ke konci prvního roku života jsou u dětí pozorovatelné všechny základní emoce,
což souvisí se zráním nervového systému. Naproti tomu většina autistických dětí
dává přednost předmětům před obličeji
a má obrovské potíže při učení se běžné každodenní mezilidské interakci. Už během
prvních měsíců života často vypadají, že jsou lhostejní k druhým lidem, protože
se vyhýbají očnímu kontaktu a nekomunikují tak často jako ostatní děti.
Autistické děti se často zdají dávat přednost samotě před společností a mohou reagovat
pasivně na objímání a mazlení. Později zřídka hledají útěchu od druhých a neodpovídají
normálním způsobem na projevy
hněvu či
náklonnosti ze strany rodičů. Výzkumy ukázaly, že ačkoliv
autistické děti mají své rodiče rády, projevy této náklonnosti mohou být neobvyklé
a je obtížné je interpretovat. Rodiče, kteří se těší na radosti mazlení a hraní,
jsou často zmateni i zdrceni tímto neočekávaným chováním.
Podle
Simona Baron-Cohena autistické děti se také často zdají postrádat
empatii a schopnost vidět věci z perspektivy
druhých. Zdravé děti nad pět let mají schopnost vhledu do pocitů, záměrů druhých
podle nonverbálních gest, výrazu tváře,
apod.
Sociální odcizení jedinců s autismem a Aspergerovým syndromem může být natolik intenzivní,
že mnoho z nich udává, že mají imaginární přátele, nebo si vytváří
imaginární světy a scénáře. Navazování a udržování přátelství
ve skutečném životě je pro ně často velice obtížné, objevují se tak příznaky sociální
fobie.
I když ne všichni, většina autistů nedokáže zcela regulovat své jednání. To může
mít podobu slovních výbuchů, které jsou neadekvátní situaci, nebo také sebezraňujícího
chování. Autisté typicky preferují neměnné rutiny a stálá prostředí
a mohou reagovat negativně na jejich změny. Nejsou neobvyklé projevy agresivity,
sebestimulační chování ani přílišné stáhnutí se do sebe v obtížných
situacích.
Smyslové vnímání
Velmi časté jsou příznaky shodné se symptomy
u dysfunkce smyslové integrace, např. nadměrná nebo naopak nedostatečná citlivost
na doteky, zvuky či pohyby, tělesná neobratnost, sklon k snadnému rozptýlení, impulzivní
tělesné nebo verbální jednání, abnormálně vysoký nebo naopak nízký stupeň aktivity,
obtíže při učení se novým aktivitám, potíže při přechodu z jedné situace do druhé,
sociální a emocionální problémy, opožděný vývoj řeči či motorických schopností.
Jedním častým příkladem jsou obtíže se sluchem,
kdy autistický člověk může mít potíže slyšet a rozumět ostatním v hlučném prostředí,
například ve větším davu na oslavách. Pokud s někým mluvíme v hlučnějším prostředí,
vnímáme řeč směřovanou k nám jako hlasitější (díky
neverbální komunikaci), ačkoliv tomu tak není. Tento jev je známý
jako
fenomén koktejlové party
a u autistů je zjevně narušen. Kolem druhého roku věku lze také u autistických dětí
vypozorovat, že se častěji dívají na ústa svých maminek namísto do jejích očí. To
lze vysvětlit vyšší mírou vyhledávání spojitosti mezi pohybem úst a řečí.
Problémy s komunikací
Do tří let věku zdravé děti ovládnou řeč. Už okolo prvního roku batole říká první
slova, otáčí se při zaslechnutí svého jména, ukazuje, když chce hračku, a jasně
odmítá, když něco nechce. U autistů je řečový vývoj odlišný. Někteří zůstanou němí
po celý život, s různým stupněm gramotnosti. Komunikace jinou formou, např. obrázky,
posunky nebo písmem pro ně může být mnohem přirozenější. Některé autistické děti
v prvních měsících normálně žvatlají, ale brzo poté přestanou. U jiných může být
vývoj řeči opožděn, někdy až do období dospívání.
Nicméně neschopnost mluvit neznamená nedostatečnou inteligenci.
Při vhodných podmínkách mohou někteří mluvit celé hodiny.
Ti, co mluví, někdy používají řeč neobvyklými způsoby a zachovávají rysy časnějších
vývojových stádií. Někteří komunikují pouze jednotlivými slovy, jiní opakují naučenou
frázi znovu a znovu. Někteří opakují vše, co slyší, což je známé jako tzv.
echolálie.
Některé děti mohou mít vývoj řeči jen slabě opožděn, nebo dokonce i předčasný a
mohou mít neobvykle velký výrazový slovník, nicméně mají velké potíže udržet běžnou
konverzaci. Často vedou monolog na své oblíbené téma a nedávají ostatním možnost
komentovat. Když hovoří s jinými autisty, často vedou střídavé monology. Tak jako
normální lidé mají potíže s chápáním autistické
nonverbální komunikace, intonace a výrazů, stejně i autisté obtížně
rozumí normálním lidem. Autistické chápání jazyka bývá velmi doslovné, normální
lidé většinou hledají skrytý význam v tom, co autisté říkají, a očekávají od nich
naopak pochopení těchto skrytých významů ve své řeči.
Autistická gesta, mimika a pohyby
mohou být snadno pochopeny jiným autistou, ale jen obtížně jinými lidmi. Intonace
hlasu je u autistů typicky velmi subtilní a normálnímu člověku připadá značně monotónní
až strojová. Některé autistické děti s dobrými řečovými schopnostmi nekomunikují
na své věkové úrovni, ale mluví jako malí dospělí.
Z těchto důvodů je pro normálního člověka obtížné pochopit, co se vlastně autistické
děti snaží říct, a ty proto mohou hlasitě dávat najevo svou frustraci, nebo si samy
vezmou, co chtějí. Tyto komunikační bariéry jsou pro ně velmi stresující a mohou
přispět k sociální úzkosti, depresím nebo k sebepoškozujícímu jednání.
Repetitivní chování
I když autisté vypadají fyzicky normálně a mají dobrou svalovou
kontrolu, mohou se odlišovat neobvyklými repetitivními (stále se opakujícími) pohyby,
označovanými jako
sebestimulace. Ty mohou být na první pohled nápadné nebo subtilnější.
Někteří autisté dlouhou dobu opakovaně pohybují rukama nebo prsty na nohou, jiní
náhle ztuhnou v pohybu. Jako děti mohou trávit hodiny seřazováním autíček a vláčků
určitým způsobem, místo aby je používaly k normální hře. Pokud někdo náhodou pohne
s těmito hračkami, autistické dítě se může velice rozčílit. Autistické děti často
potřebují a vyžadují absolutní stálost svého prostředí. Malá změna v rutině pro
ně může být velmi rušivá. Autisté často mají trvalé intenzivní nutkavé záliby. Například
mohou být posedlé hledáním všeho o počítačích,
majácích nebo jízdních řádech. Často projevují velký zájem o jazyková, matematická
a vědecká témata. Repetitivní chování se může vztahovat i na řeč, součástí denní
rutiny může být opakování jednoho slova nebo fráze.
Typy autismu
Autismus zahrnuje širokou řadu poruch, od zjevné mentální retardace až po jedince
se subtilními příznaky, kteří nejsou ostatním nijak nápadní. V jejich dělení existuje
řada nevyřešených kontroverzí. Jemnější formy autismu jsou velmi často neobjeveny
a nediagnostikovány.
Aspergerův syndrom a (Kannerův) autismus
Současná americká psychiatrie rozděluje autistické poruchy na Aspergerův
syndrom a (Kannerův) autismus, přičemž u druhého je přítomno
opoždění nebo abnormality alespoň v jedné z následujících tří oblastí, se vznikem
před třetím rokem věku dítěte: sociální interakce, řeč používaná v sociální komunikaci,
symbolická či imaginativní hra (takzvaná triáda). U Aspergerova syndromu tato klinicky
zjevná opoždění přítomná nejsou.
Dělení podle WHO
Světová zdravotnická organizace rozděluje autistické poruchy
na:
- Autismus
- Atypický autismus - nemusí
být přítomny všechny znaky autismu nebo vzniká až po 3. roce věku
-
Aspergerův syndrom
Aspergerův syndrom
Aspergerův syndrom je vývojová porucha osobnosti, vyznačující se zhoršenou
společenskou komunikací a stereotypně se opakujícím souborem zájmů a aktivit. Je
považována za mírnou formu autismu.
Projevy
Projevuje se sníženou kvalitou sociální interakce, dodržováním zaběhnutých rituálů
v chování, stereotypními pohyby, opakováním stejných výrazů, odmítáním společnosti,
mírnou až velkou uzavřeností atd. Na rozdíl od autismu není Aspergerův syndrom spojen
se zpomalením řeči a kognitivního vývoje, také inteligence je zpravidla zachována.
Syndrom se objevuje častěji u mužů než u žen v poměru přibližně 8:1.
Psychologové tvrdí, že jde určitě o chorobu, která se dá částečně léčit, většina
pacientů to ale odmítá, neboť mají pohled na svět dosti odlišný od ostatních a považují
se za přínos.
Lidé s Aspergerovým syndromem se většinou odmítají léčit, protože vnímají svět velmi
odlišně od ostatních a považují se za přínos pro společnost, dokonce i lidstvo jako
takové. Mají pocit, že jsou něco víc (což myšlením vlastně částečně i jsou) a chtějí
konat velké věci. Nejsou společností vyloučení, odlučují se sami, protože je společnost
nezajímá. Více je zajímá, co si myslí o sobě sami, než co si o nich myslí druzí.
Dávají rovněž těžko najevo svoje pocity, mají větší slovní zásobu, dosti často opakují
jeden výraz (případně intonaci, tón ap.), jsou dosti uzavření a během dospívání
se jim nemění osobnost. Většinou jim záleží jen na několika lidech a k ostatním
se chovají arogantně popř. povýšeně atd.
Diagnostická kritéria
1. Snížená kvalita sociální
interakce, především
- snížená schopnost „číst“ nebo používat gesta v komunikaci
- snížená schopnost navazovat mezilidské vztahy
- nedostatek spontánního zájmu o jiné
- nedostatek sociální a emocionální reciprocity
2. Opakování v chování
a zájmech, včetně
- nadměrný zájem o jednu nebo více úzce definovaných
věcí
- nedostatek flexibility v rutinách a rituálech
- stereotypní pohyby
|
