Dnes je 29.března 2024

Autismus

Autismus (z řec. αυτός autos, sám) je tzv. vývojové duševní postižení projevující se abnormální sociální interakcí, stálými opakujícími se vzorci chování a narušenými komunikačními schopnostmi, které se objevují před třetím rokem věku.

Příčina autismu je neznámá, proto jeho určení bývá nepřesné (u dospělých v podstatě nemožné), zdlouhavé a drahé. Britští vědci objevili nedávno novou metodu zjištění autismu, a to pomocí magnetické resonance mozku, díky které lze vidět lehké změny mozku lidí s autismem (jisté části mozku jsou u "postižených" lidí větší a silnější, jiné naopak slabší), je to mnohem rychlejší a také levnější metoda, díky níž lze tuto poruchu zjistit i u dospělých lidí. Hypotézy se pohybují od dědičných vloh ke vlivům prostředí, které však nebyly prokázány. Odborníci se domnívají, že jde o skupinu rozdílných chorob, které se pouze projevují podobně. Proto vůbec není jisté, že tato porucha je vůbec existující porucha, nebo označení běžné dětské nekomunikativnosti a vzdoru.

Pomocí terapie lze u některých autistických dětí zlepšit jejich sociální schopnosti do té míry, že se mohou plně účastnit běžné školní docházky, (Není však jisté zda to je výsledek terapie či samotného dětského vývoje, jelikož specifická příčina a léčba zatím není známa).

Příznaky

Schopnosti a chování různých autistických jedinců se navzájem velmi liší a různí lékaři často mohou dospět k různým diagnózám. Smyslové vnímání autistů je oproti ostatním lidem odlišné a na určité podněty proto mohou reagovat jinak. Ve stupni postižení smyslového vnímání jsou velké rozdíly.

Sociální vývoj

Zdravé děti jsou od časného věku společenské bytosti – navazují oční kontakt, otáčejí se ke zdroji zvuků, uchopují prst a usmívají se. Už ke konci prvního roku života jsou u dětí pozorovatelné všechny základní emoce, což souvisí se zráním nervového systému. Naproti tomu většina autistických dětí dává přednost předmětům před obličeji a má obrovské potíže při učení se běžné každodenní mezilidské interakci. Už během prvních měsíců života často vypadají, že jsou lhostejní k druhým lidem, protože se vyhýbají očnímu kontaktu a nekomunikují tak často jako ostatní děti.

Autistické děti se často zdají dávat přednost samotě před společností a mohou reagovat pasivně na objímání a mazlení. Později zřídka hledají útěchu od druhých a neodpovídají normálním způsobem na projevy hněvu či náklonnosti ze strany rodičů. Výzkumy ukázaly, že ačkoliv autistické děti mají své rodiče rády, projevy této náklonnosti mohou být neobvyklé a je obtížné je interpretovat. Rodiče, kteří se těší na radosti mazlení a hraní, jsou často zmateni i zdrceni tímto neočekávaným chováním.

Podle Simona Baron-Cohena autistické děti se také často zdají postrádat empatii a schopnost vidět věci z perspektivy druhých. Zdravé děti nad pět let mají schopnost vhledu do pocitů, záměrů druhých podle nonverbálních gest, výrazu tváře, apod.

Sociální odcizení jedinců s autismem a Aspergerovým syndromem může být natolik intenzivní, že mnoho z nich udává, že mají imaginární přátele, nebo si vytváří imaginární světy a scénáře. Navazování a udržování přátelství ve skutečném životě je pro ně často velice obtížné, objevují se tak příznaky sociální fobie.

I když ne všichni, většina autistů nedokáže zcela regulovat své jednání. To může mít podobu slovních výbuchů, které jsou neadekvátní situaci, nebo také sebezraňujícího chování. Autisté typicky preferují neměnné rutiny a stálá prostředí a mohou reagovat negativně na jejich změny. Nejsou neobvyklé projevy agresivity, sebestimulační chování ani přílišné stáhnutí se do sebe v obtížných situacích.

Smyslové vnímání

Velmi časté jsou příznaky shodné se symptomy u dysfunkce smyslové integrace, např. nadměrná nebo naopak nedostatečná citlivost na doteky, zvuky či pohyby, tělesná neobratnost, sklon k snadnému rozptýlení, impulzivní tělesné nebo verbální jednání, abnormálně vysoký nebo naopak nízký stupeň aktivity, obtíže při učení se novým aktivitám, potíže při přechodu z jedné situace do druhé, sociální a emocionální problémy, opožděný vývoj řeči či motorických schopností.

Jedním častým příkladem jsou obtíže se sluchem, kdy autistický člověk může mít potíže slyšet a rozumět ostatním v hlučném prostředí, například ve větším davu na oslavách. Pokud s někým mluvíme v hlučnějším prostředí, vnímáme řeč směřovanou k nám jako hlasitější (díky neverbální komunikaci), ačkoliv tomu tak není. Tento jev je známý jako fenomén koktejlové party a u autistů je zjevně narušen. Kolem druhého roku věku lze také u autistických dětí vypozorovat, že se častěji dívají na ústa svých maminek namísto do jejích očí. To lze vysvětlit vyšší mírou vyhledávání spojitosti mezi pohybem úst a řečí.

Problémy s komunikací

Do tří let věku zdravé děti ovládnou řeč. Už okolo prvního roku batole říká první slova, otáčí se při zaslechnutí svého jména, ukazuje, když chce hračku, a jasně odmítá, když něco nechce. U autistů je řečový vývoj odlišný. Někteří zůstanou němí po celý život, s různým stupněm gramotnosti. Komunikace jinou formou, např. obrázky, posunky nebo písmem pro ně může být mnohem přirozenější. Některé autistické děti v prvních měsících normálně žvatlají, ale brzo poté přestanou. U jiných může být vývoj řeči opožděn, někdy až do období dospívání. Nicméně neschopnost mluvit neznamená nedostatečnou inteligenci. Při vhodných podmínkách mohou někteří mluvit celé hodiny.

Ti, co mluví, někdy používají řeč neobvyklými způsoby a zachovávají rysy časnějších vývojových stádií. Někteří komunikují pouze jednotlivými slovy, jiní opakují naučenou frázi znovu a znovu. Někteří opakují vše, co slyší, což je známé jako tzv. echolálie.

Některé děti mohou mít vývoj řeči jen slabě opožděn, nebo dokonce i předčasný a mohou mít neobvykle velký výrazový slovník, nicméně mají velké potíže udržet běžnou konverzaci. Často vedou monolog na své oblíbené téma a nedávají ostatním možnost komentovat. Když hovoří s jinými autisty, často vedou střídavé monology. Tak jako normální lidé mají potíže s chápáním autistické nonverbální komunikace, intonace a výrazů, stejně i autisté obtížně rozumí normálním lidem. Autistické chápání jazyka bývá velmi doslovné, normální lidé většinou hledají skrytý význam v tom, co autisté říkají, a očekávají od nich naopak pochopení těchto skrytých významů ve své řeči.

Autistická gesta, mimika a pohyby mohou být snadno pochopeny jiným autistou, ale jen obtížně jinými lidmi. Intonace hlasu je u autistů typicky velmi subtilní a normálnímu člověku připadá značně monotónní až strojová. Některé autistické děti s dobrými řečovými schopnostmi nekomunikují na své věkové úrovni, ale mluví jako malí dospělí.

Z těchto důvodů je pro normálního člověka obtížné pochopit, co se vlastně autistické děti snaží říct, a ty proto mohou hlasitě dávat najevo svou frustraci, nebo si samy vezmou, co chtějí. Tyto komunikační bariéry jsou pro ně velmi stresující a mohou přispět k sociální úzkosti, depresím nebo k sebepoškozujícímu jednání.

Repetitivní chování

I když autisté vypadají fyzicky normálně a mají dobrou svalovou kontrolu, mohou se odlišovat neobvyklými repetitivními (stále se opakujícími) pohyby, označovanými jako sebestimulace. Ty mohou být na první pohled nápadné nebo subtilnější. Někteří autisté dlouhou dobu opakovaně pohybují rukama nebo prsty na nohou, jiní náhle ztuhnou v pohybu. Jako děti mohou trávit hodiny seřazováním autíček a vláčků určitým způsobem, místo aby je používaly k normální hře. Pokud někdo náhodou pohne s těmito hračkami, autistické dítě se může velice rozčílit. Autistické děti často potřebují a vyžadují absolutní stálost svého prostředí. Malá změna v rutině pro ně může být velmi rušivá. Autisté často mají trvalé intenzivní nutkavé záliby. Například mohou být posedlé hledáním všeho o počítačích, majácích nebo jízdních řádech. Často projevují velký zájem o jazyková, matematická a vědecká témata. Repetitivní chování se může vztahovat i na řeč, součástí denní rutiny může být opakování jednoho slova nebo fráze.

Typy autismu

Autismus zahrnuje širokou řadu poruch, od zjevné mentální retardace až po jedince se subtilními příznaky, kteří nejsou ostatním nijak nápadní. V jejich dělení existuje řada nevyřešených kontroverzí. Jemnější formy autismu jsou velmi často neobjeveny a nediagnostikovány.

Aspergerův syndrom a (Kannerův) autismus

Současná americká psychiatrie rozděluje autistické poruchy na Aspergerův syndrom a (Kannerův) autismus, přičemž u druhého je přítomno opoždění nebo abnormality alespoň v jedné z následujících tří oblastí, se vznikem před třetím rokem věku dítěte: sociální interakce, řeč používaná v sociální komunikaci, symbolická či imaginativní hra (takzvaná triáda). U Aspergerova syndromu tato klinicky zjevná opoždění přítomná nejsou.

Dělení podle WHO

Světová zdravotnická organizace rozděluje autistické poruchy na:

  1. Autismus
  2. Atypický autismus - nemusí být přítomny všechny znaky autismu nebo vzniká až po 3. roce věku
  3. Aspergerův syndrom

 

Aspergerův syndrom

Aspergerův syndrom je vývojová porucha osobnosti, vyznačující se zhoršenou společenskou komunikací a stereotypně se opakujícím souborem zájmů a aktivit. Je považována za mírnou formu autismu.

Projevy

Projevuje se sníženou kvalitou sociální interakce, dodržováním zaběhnutých rituálů v chování, stereotypními pohyby, opakováním stejných výrazů, odmítáním společnosti, mírnou až velkou uzavřeností atd. Na rozdíl od autismu není Aspergerův syndrom spojen se zpomalením řeči a kognitivního vývoje, také inteligence je zpravidla zachována. Syndrom se objevuje častěji u mužů než u žen v poměru přibližně 8:1.

Psychologové tvrdí, že jde určitě o chorobu, která se dá částečně léčit, většina pacientů to ale odmítá, neboť mají pohled na svět dosti odlišný od ostatních a považují se za přínos.

Lidé s Aspergerovým syndromem se většinou odmítají léčit, protože vnímají svět velmi odlišně od ostatních a považují se za přínos pro společnost, dokonce i lidstvo jako takové. Mají pocit, že jsou něco víc (což myšlením vlastně částečně i jsou) a chtějí konat velké věci. Nejsou společností vyloučení, odlučují se sami, protože je společnost nezajímá. Více je zajímá, co si myslí o sobě sami, než co si o nich myslí druzí. Dávají rovněž těžko najevo svoje pocity, mají větší slovní zásobu, dosti často opakují jeden výraz (případně intonaci, tón ap.), jsou dosti uzavření a během dospívání se jim nemění osobnost. Většinou jim záleží jen na několika lidech a k ostatním se chovají arogantně popř. povýšeně atd.

Diagnostická kritéria

1. Snížená kvalita sociální interakce, především

  • snížená schopnost „číst“ nebo používat gesta v komunikaci
  • snížená schopnost navazovat mezilidské vztahy
  • nedostatek spontánního zájmu o jiné
  • nedostatek sociální a emocionální reciprocity

2. Opakování v chování a zájmech, včetně

  • nadměrný zájem o jednu nebo více úzce definovaných věcí
  • nedostatek flexibility v rutinách a rituálech
  • stereotypní pohyby

Logopedie Šumperk | PhDr. Mgr. Šišmová | © 2011